© Radek Borovka

View all essays

HADZOVÉ z TANZÁNIE – DĚTI BUŠE

Hadzové – Lovci a sběrači, milovníci tabáku a konopí.
Lidé žijící v přírodě a z přírody, lidé bojující o svůj prostor a budoucnost.

Když jsem doma seděl nad mapou a plánoval svou další návštěvu Afriky, bylo mi jasné, že cesta kopírující břehy Viktoriina jezera a zahrnující průjezd třemi státy východní Afriky bude především o divokých zvířatech. Vysoká koncentrace parků s ještě vyšší koncentrací divoké zvěře je potěšením pro každého milovníka divoké přírody. Odjížděl jsem tedy s nadějí spatřit všechna velká zvířata Afriky, a tak trochu smířen s tím, že tentokrát to bude fotograficky mimo mé zaměření. Nejsem apriory lovcem záběrů divoké zvěře a nemám na to ani patřičné vybavení. Existují ale věci, místa a zážitky, jež bych rád viděl a zažil na vlastní oči i za cenu, že nebudu mít ten správný záběr.

Tanzánie - oblast jezera Eyasi - HadzovéPláně v okolí jezera Eyasi, jednoho z mnoha jezer na dně Východoafrického příkopu, jsou domovem jednoho z posledních tradičních kmenů východní Afriky, živícího se původním lovecko-sběračským způsobem života. Populace příslušníků kmene Hadza nedosahuje ani jedné tisícovky a i pro mnohé Východoafričany jsou opravdovou raritou. Pojídání opic, žiraf a vůbec téměř všeho, co se hýbe, je pro mnohé z nich nepředstavitelné, ale pro příslušníky kmene Hadza naprosto běžné.

A tak, když jsem zhruba v polovině cesty, po návštěvě horských goril v Ugandě, fotografování v Serengeti a mnohých dalších národních parcích dorazili do oblasti obývané Masaji, uvítal jsem to jako příjemné zpestření. Na několik dní se mi stal domovem malý hotel v městečku Karatu. Ideální výchozí bod pro návštěvu kráteru Ngorngoro, N.P. Manyara a navíc uprostřed masajského území. V kraji, kde většina návštěvníků touží spatřit divokou zvěř a navštívit klasické masajské boma, mě ale zaujala v průvodcích jen okrajově zmiňovaná etnická skupina Hadzové.

Izolovanou skupinu Hadzů tvoří do 1000 jedinců. Jejich území se rozkládá v nehostinné krajině okolo jezera Eyasi. Rozlehlé pláně porostlé buší, jež zvolna navazují na serengetské pláně, které již spadají pod ochranu jednoho z nejznámějších národních parků. Jezero Eyasi leží stejně jako mnoho dalších mělkých slaných sezonních jezer na dně velké příkopové propadliny. Půda je zde slaná, sladká voda vzácná a trnitou buš spaluje větší část roku prudké slunce. Přesto však tento kraj neobývají Hadzové sami, ale dělí se o něj s několika dalšími etnickými skupinami. Hadzové jsou však původními obyvateli této krajiny a také si zachovali původní způsob života, který se prakticky nezměnil po tísíce let. Patří mezi jednu z posledních skupin tradičních lovců-sběračů v Africe (ale i na světě) a až jedna třetina Hadzů se živí výlučně tímto způsobem života. Z toho jasně vyplývá jejich závislost na kondici zdejší přírody. Zmizí divoká buš, s ní zmizí i divoká zvířata a jako další zmizí i Hadzové. Proto stále sílící tlak na přeměnu zdejší buše v kulturní krajinu plnou polí, nebo privátní lovecké rezervace, představuje pro Hadzy velký problém.

Cesta z Karatu k jezeru Eyasi trvá pár hodin. Bylo mlhavé a ospalé dopoledne. Celou noc pršelo a přestalo teprve k ránu. Naštěstí, protože zvedlé hladiny říček se už stihly vrátit do svých koryt a brody tak byly sjízdné. Cesta se ale proměnila v bahnitou strouhu a jízda ubíhala pomalu. Po zhruba 2,5 hodinách jsme dorazili k cíli. Napůl vyschlé jezero Eyasi bylo na dohled. Zbývalo jen najít průvodce, ale to v Africe není většinou problém. S jeho kvalitami to však bývá různé. Zjevil se sám a po tradičním dohadování se o ceně za jeho služby jsme se dohodli na návštěvě vesnice Hadzů a Datogů. Většina Hadzů se sice naučila trochu svahilsky, ale je dobré mít průvodce, který umí jejich rodný jazyk hadzane (typický svými mlaskavkami a sykavkami). Průvodce navíc přesně zná polohu nejbližšího tábora Hadzů, jež se poměrně často mění v závislosti na množství potravy v okolí.

Tábor, ke kterému jsme dorazili, se nacházel u řeky nedaleko mohutného stromu, nenápadně ukrytý v buši. Zastavili jsme asi 100 m od něj a průvodce šel dopředu vyjednat naši návštěvu. Během chvilky dorazil zpět a vše bylo domluveno. Jak už to tak při cestování bývá, mnoho věcí zavisí na náhodě. Okamžik má vždy svou atmosféru a i stejné věci v různý čas vyznívají naprosto odlišně. Už jsem při svých cestách Afrikou absolvoval mnoho podobných návštěv vesnic původních kmenů, ale polední návštěva ve vesnici Hadzů předčila má očekávání. Přišli jsme v ten správný okamžik. Když jsme vstoupili do prostoru vesnice, zamířili jsme si to rovnou pod mohutnou akácii, kde u ohniště seděla skupinka dospělých a kolem pobíhaly starší děti. Jak jsem si stihl všimnout, ženy seděly ve své skupince opodál a pozorovaly zvědavě dění okolo ohně. Většina z dětí i dospělých byla oblečena v kombinaci kůže ulovených zvířat a stánkových modelů, které již něco pamatovaly. Oděv dětí byl vyroben z částí, jež stále zdobila srst. Zřejmě paviání.

Pro všechny muže a děti mužského rodu jsem se stal na chvilku vítanou atrakcí. Každý mě přátelsky přivítal potřesením ruky a poté následovalo pár všeobecných slov a informací od mého průvodce o životě kmene v buši. Jak jsem pochopil, v této komunitě žije cca 20-30 členů, vesměs příbuzných a nebo blízkých známých. Již během příchodu jsem si ale všiml jisté nervozity a takové zvláštní rozvibrovanosti celé atmosféry. Všichni se mi zdáli trochu nervózní, jako by má návštěva nepřišla zrovna vhod. Brzy jsem zjistil proč. Najednou jsem zahlédl v rukách jednoho ze starších mužů zpola obranou lebku paviána, kterou se pokoušel ukrýt před davem dětí, jenž se ji v mé přítomnosti pokoušel nenápadně zmocnit. Pochopil jsem, že jsem dorazil právě v čas oběda. Jakmile opadlo nadšení a zvědavost z mého příchodu, začal doslova boj o každý kousek masa, který zřejmě probíhal již před mým příchodem a jejž jsem přerušil. Nikdy jsem nic podobného neviděl a musím uznat, že to byl opravdu mocný zážitek. Lebka šla bleskurychle z ruky do ruky a každý se z ní snažil urvat co největší kus masa. Dospělí odháněli děti a rvali z ní zuby nějvětší části masa z lícních partií. U nikoho však nevydržela příliš dlouho, neboť se po ní neustále sápalo několik párů rukou. V jedné chvíli byl boj natolik intenzivní, že se ozvalo praskání kostí a jednomu z mužů zůstala v roce utržená spodní čelist, se kterou se ihned uklidil někam stranou do bezpečí, zatímco o zbytek dál zuřil nelítostný boj. Když už na holé lebce zbývaly jen drobné kousky masa, dospělí, kteří ji až doteď úspěšně bránili před dětmi, ji hodili doprostřed shluku dospívajících chlapců, čímž spustili druhé kolo „bitvy“. Všechno probíhalo v neuvěřitelném tempu a atmosféra tohoto hodování spíše než cokoliv jiného připomínala situaci, kdy do houfu paviánů hodíte kus banánu.

Z celé atmosféry byl překvapený i můj ugandský řidič, který nevěřícně kroutil hlavou a jen tiše opakoval „jako zvířata, jako zvířata“. Trochu mi přišlo, jako by se chvilkami styděl za celou situaci, již jsme byli svědky. Jak jsem později pochopil, tento pohled koresponduje s pohledem většiny „civilizovaných Východoafričanů“ na Hadzy. Pro mnohé z nich je i představa toho, že někdo loví a jí paviány, zebry, prasata, žirafy a vlastně vůbec vše, co se v buši hýbe, naprosto nechutná a nepředstavitelná. Na otázku, zda někdy ochutnali opičí, krokodýlí nebo atilopí maso, dostanete odpověď s opovržlivým úšklebkem, že takové nechutnosti se ve východní Africe nedějí, že oni jsou civilizovaní. Zajímavé je, že podobný pohled na Hadzy mají i okolní etnické skupiny, se kterými Hadzové sdílejí svůj životní prostor.

Ale zpět k dění v táboře. Po chvilce se celá situace okolo dokonale obrané lebky výrazně uklidnila (spolu s masem odešla i aktivita) a dospělí se začali seskupovat okolo ohně. Jeden z nich vytáhl hrubě tesanou kamenou dýmku, kterou napěchoval množstvím silného tabáku. Hadzové patří mezi velké milovníky tabáku a konopí a týká se to i dospívajících chlapců. Kouří však velmi zvláštním, až komickým stylem. Kouř ze zapálené dýmky vtahují vší silou co nejhlouběji do plic a v co největším možném množství. Mnozí při tom zavírají oči, ale s pocitem slasti to nemá nic společného. To jen tak usilovně vdechují, že na pomoc zatínají snad všechny svaly v těle. Ta zajímavější část kouření přichází po několika hlubokých nasátích. Kombinace silného tabáku a obrovského množství kouře vtáhlého snad až do paty u nich většinou vyvolá silný dávivý kašel, který trvá i několik desítek vteřin. V jednu chvíli tedy sedí okolo ohně několik mužů, z nichž někteří kašlou, až jim z očí tryskají slzy a z úst létají kusy – ani nechci vědět čeho, ale tuším, že je to pavián. Ostatní, nervózně čekají na kolující dýmku a rvou ji z ruky jejímu dočasnému majiteli. Vše umocňují zpocené, umaštěné obličeje a doruda podbarvené oči. Barva očí je jasnou známkou toho, že nejde jen o čistý tabák a že to rozhodně není první kolo. Což možná trochu vysvětluje tu zvířecí atmosféru, do které jsem vpadl.

Na druhou stranu bez toho by celá ta atmosféra asi nabyla tolik emotivní a neměla takový náboj. Jak už jsem psal v úvodu, za posledních pár let jsem absolvoval mnoho podobných návštěv a setkání, ale Hadzové se mi dostali do srdce. Je z nich cítit otevřenost, sebevědomost a hrdost. Vlastnosti, které obdivuji a cením si jich. Není z nich cítit na sto honů, že je potřeba cizince obrat o nějaké drobné a každá věc má pro ně svou cenu. Nehoní se za majetkem a nemají potřebu něco zbytečně vlastnit. Nejsou vtíraví a neodbytní a respektují slovo NE. Je naprosto jasné, že zájem turistů o jejich kmen vede k jisté sociální deformaci a pokřivení jejich původní ekonomiky založené pouze na výměnném obchodě. Čím větší tento zájem bude, tím více bude přibývat různých pokušení a svodů moderní doby. Každopádně si myslím, že se jim zatím daří dobře odolávat a stále zůstavají svoji, uznávajíce vlastní hodnoty. Samozřejmě tyto své názory nechci paušalizovat a zakládám je pouze na svých osobních zkušenostech a pocitech.

A právě mé pocity z tohoto setkání mě přiměly vrátit se do vesnice i druhý den a vyrazit s Hadzy na lov. Ráno vyrážíme z vesnice v 9 hodin. Atmosféra není příliš dobrá, neboť celou noc pršelo, hladina řeky stále stoupá a proud sílí. Jak mi vysvětluje můj průvodce, za normálních okolností vyráží Hadzové lovit na druhý břeh řeky, kde je koncentrace zvěře vyšší. Tentokrát se ale budeme muset spokojit s okolím na pravém břehu řeky. Tuto oblast, ale Hadzové sdílí s dalšími etnickými skupinami, jako jsou Datoga, Sukuma, Isanzu a další, jež zdejší krajinu využívají extenzivním způsobem, což negativně ovlivňuje divokou zvěř, potravu Hadzů.

Na lov vyrážím společně se čtyřmi členy kmene. Zkušeným starším lovcem a třemi mladšími chlapci. Každý den na lov vyrazí několik menších skupin, aby se šance na úlovek zvětšila. Všichni jsou vyzbrojeni luky a šípy, které si sami vyrábějí a celou skupinu doprovází smečka přibližně šesti psů. Po buši se každý pohybuje samostatně a poměrně rychle a pro orientaci skupiny v terénu jeden ze skupiny neustále slabě pohvizduje. Díky husté a neprostupné vegetaci není problém, aby se skupina vzájemně ztratila. Na to, že jsou polonazí, se v trnité buši pohybují neuvěřitelně obratně a mám co dělat, abych jim stačil. Fotoaparát na krku a fotobatoh na zádech není úplně ideální kombinace pro prodírání se hustou vegetací. Během dvou hodin bohužel nepotkáme žádné větší zvíře, kromě několika krav a pastevců. Hadzové ale nepohrdnou ničím. Cestou se marně pokouší zastřelit několik holubů, ale nadaří se to. Holubi jsou ostražití a nenechají lovce přiblížit se. Na dálku se takto malý terč obtížně trefuje, i když Hadzové pokouší štěstí i na 15 metrů. Najednou si všímám, jak se ke mně blíží jeden z mužů a v jeho ruce zahlédnu dvě malá holoubata, která právě vybral z hnízda. Asi mi je chce jen ukázat, pomyslim si. Když dojde ke mě, nečekaně s nimi zlehka mrští o zem. Jedno je mrtvé okamžitě, druhé se však ještě klepe, když si je s kamennou tváří prostrkuje za opaskem jako svou trofej. Jdeme dál. Vstupujeme do hustě zarostlého koryta vyschlého potoka a podle posunků pochopím, že by zde někde měly být včely. Po chvilce hledání nacházíme strom s hnízdem. Všichni v okamžiku a beze slov znají svou roli. Jeden ucpává díru v kmeni zátkou z větviček, druhý připravuje dřevo na oheň a třetí již rozdělává oheň tradičním způsobem. Ve chvíli, kdy se valí z připraveného chuchvalce trávy a větviček dostatek kouře, je třeba ho jen vložit dovnitř kmenu a včely vykouřit. Omámené včely nemají sílu bránit se před nečekaným útokem. Pak už jen stačí natáhnout ruku a vzít si sladkou odměnu. Bohužel byl dnes lov neúspěšný, a tak alespoň sladká odměna za marnou snahu. Ve vesnici nás vítají bez emocí. Hadzové vůbec příliš neprojevují emoce a berou věci tak, jak přijdou. Po návratu z buše přichází ke slovu opět tradiční dýmka a probíhá nezbytná diskuze o nevydařeném lovu, při které přijdou vhod alespoň ona dvě neštastná malá holoubata.

Má návštěva se chýlí ke konci. Trochu zklamání z nevydařeného lovu, ale na druhou stranu nadšení ze včerejší atmosféry. Ještě kupuji jako podporu několik korálkových náhrdelníků, lovecký luk a tři šípy. Odcházím vyprovázen potřesením ruky a s hrdým úsměvem na tváři. Hned jak zmizím za prvním keřem, vše se vrátí k běžnému normálu a začne se plánovat odpolední lov. Jíst se musí a bobule, jež nasbíraly ženy, nestačí. Hadzové žijí přítomností a denně řeší skutečné existenční problémy. Civilizační hodnoty pro ně příliš neznamenají. Hroty šípů a kované nože získávají od Datogů výměnou za med, maso si na horší časy suší v korunách stromů a své skromné chýše postaví během pár hodin z toho, co jim poskytne příroda. Žijí přítomností, ale myslím, že někde ve skrytu duše musí hloubat i o tom, co přinese budoucnost.

CIVILIZAČNÍ TLAKY
Hadzové obývali krajinu kolem jezera Eyasi odpradáva. V poslední době se však musí vypořádat se vzrůstajícími tlaky na komerční a zemědělské využívání této nehostinné krajiny. Část buše se s postupujícím časem proměňuje v chudá pole s kukuřicí a to, co z ní zbývá, se dostává do hledáčku sportovních lovců. Nedávná snaha proměnit velkou část domovské krajiny Hadzů v privátní loveckou rezervaci pro klienty ze Spojených arabských emirátů byla díky velkému odporu Hadzů zažehnána. Je ale předpoklad, že tyto tlaky budou v budoucnu ještě sílit. Pokud za vámi stojí dostatečně silný kapitál, není v Africe téměř nic nemožné.

PARTNERSTVÍ
Průměrný věk, ve kterém Hadzové prvně vstupují do partnerského svazku, je okolo 21 let u mužů a 17 let u žen. Svazky partnerů nejsou domlouvány dopředu rodiči a obě dvě pohlaví si volně vybírají svého partnera a žádají pouze o souhlas rodičů. Svatbou se v případě Hadzů rozumí společné soužití, které nastává po období námluv a nesouvisí s ním žádný zvláštní obřad. Hadzové jsou většinově monogamní, ale „rozvody“ manželství jsou poměrně časté. Zhruba jen 20% Hadzů zůstává s jedním partnerem po celý život. Postavení žen v komunitě je překvapivě poměrně silné a nehrají roli poddaných jako v mnoha jiných kulturách.

JAZYK
Hadzové nejsou blízce příbuzní s žádnou další skupinou žijící v okolí. Přestože jejich jazyk obsahuje klasické mlaskavky, což by ho řadilo mezi takzvané Khoisanské jazyky, zdá se, že jde o jazykový izolát. To znamená, že se nepodobá žádnému dalšímu známému jazyku. Většina Hadzů, zvláště těch, kteří se zapojili do moderního ekonomického systému a pracují např. jako dělníci na farmách, se však naučila alespoň částečně svahilsky.

  • Omo Valley – kolébka civilizace

    V říjnovém číslu magazínu Koktejl vyšel můj článek z Etiopie z oblasti známého Omo Valley. Vzhledem k tomu, že každý článek prochází redakčními korekturami, rozhodl jsem se zde zveřejnit jeho originální podobu. Pěkné čtení …

    LAND CRUISER HZJ 75 – LEGENDA DO TERÉNU

    Vzhledem k tomu, že jsem měl v lednu poměrně dost času díky neuskutečněné cestě do Angoly, tak jsem se rozhodl něco změnit. Částečně mě k tomu zamyšlení a konání přiměly i děsivé ceny za půjčení auta v Angole a trochu méně…

Featured essays

HADZOVÉ z TANZÁNIE – DĚTI BUŠE

Hadzové – Lovci a sběrači, milovníci tabáku a konopí. Lidé žijící v přírodě a z přírody, lidé bojující o svůj prostor a budoucnost. Když jsem doma seděl nad mapou a plánoval svou další návštěvu Afriky, bylo mi jasné, že… Read more

Omo Valley – kolébka civilizace

V říjnovém číslu magazínu Koktejl vyšel můj článek z Etiopie z oblasti známého Omo Valley. Vzhledem k tomu, že každý článek prochází redakčními korekturami, rozhodl jsem se zde zveřejnit jeho originální podobu. Pěkné čtení … Read more