Obrovské široké údolí jehož kraje ohraničují strmé svahy a na dně porostlém sporou vegetací se prohánějí již z dálky viditelné, několik desítek metrů vysoké větrné víry poháněné teplým vzduchem, jehož teplota nezřídka přesahuje čtyřicet stupňům celsia. Ani zcela otevřené okénko našeho džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Je to spíše jako byste si do obličeje namířili ohromný fén s teplým vzduchem. Chlazení, které za běžných afrických podmínek stačí, v Rift Valley selhává.

760 km dlouhá řeka Omo, ke které máme namířeno, ústí do jezera Turkana, jednoho z mnoha jezer v Rift Valley. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, zůstane překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, jak je prezentováno na těchto fotografiích, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I díky tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, jenž byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.

Za zády jsme nechali městečko Konso, vstupní bránu do této oblasti a uháníme prašnou cestou směrem k vesnici Turmi. Jednomu z mála míst, kde lze najít “ubytování” a jež poslouží na několik dní jako základní tábor. Okolí Turmi je domovem lidu Hamer, zemědělců a polonomádských pastevců, kteří se každých několik měsíců přesouvají spolu se svým dobytkem na nová pastviště. Se svými až 50000 členy jsou jednou z největších skupin v regionu a hamerské dívky jsou známy pro svou krásu po celé jižní Etiopii. Jejich obydlí tvoří prosté chýše kruhového tvaru o průměru cca 4 m, postavené z kůlů. Můj průvodce Gelti je zde doma a zve mě na návštěvu k rodině své dívky. Jak jsem pochopil, jeho vlastní rodina zde momentálně není. Blížíme se do vesnice a reakce vesničanů naznačují, že Gelti je zde váženým členem. Díky svému sponzorovi z Německa si mohl dovolit vzdělání a část svého života strávil studiem. Nelze si nevšimnout jeho dobrého přehledu a moderních názorů. Dle svých slov studoval v Adiss Ababe, na univerzitě v Nairobi v Keni a za svůj život byl i několikrát v Evropě. U chýše, která leží v samém centru vesnice, mi Gelti představuje pána domu a jeho tři ženy. Všichni jsou milí a příjemní a já s radostí přijímám pozvání na “kávu” uvnitř chatrče. První trapně-vtipný okamžik nastává v okamžiku, kdy se svým širokým středoevropským zadkem zaklíním ve vstupním otvoru, který je opravdu uzoučký. Fototechnika, která na mě visí ze všech stran, tomu příliš nepřidá, a tak se mi podaří vstoupit až na druhý pokus, kdy raději volím průnik otočený bokem. Uvnitř chatrče se v domnění, že mám vyhráno, narovnávám, což je doprovázeno dunivým zvukem mé lebky a jasným zábleskem před očima. Právě jsem se seznámil s dřevěným roštem, který tvoří v horní části chýše odkládací prostor. Pohyb ve spodní části je možný pouze v přikrčené pozici, a tak raději v mrákotách usedám na připravenou kůži položenou na udusané hlíně a pokouším se vykouzlit v obličeji alespoň trochu přívětivý výraz. Mé antré všechny přítomné pobavilo a atmosféra se o poznání uvolnila. Když se v šeru rozkoukám, zjišťuji, že se okolo ohniště po obvodu chýše tlačí společně s námi dalších 5 členů rodiny. Po chvilce vzájemného okukování jedna z žen naleje všem z konve do dýňových misek kávu, což je ale spíše čaj ze směsi místních bylin a plodů, kterou lze zakoupit na trhu. Všichni slušně beze slov čekají, než se napije pán domu. Ten pomalu a rozvážně přikládá nádobu ke rtům, pije plným douškem a najednou vzápětí a bez varování veškerý obsah vyplivne jedním velkým vydechnutím kolem dokola do tváří a misek všech zúčastněných. S mokrou tváří a s miskou, ve které je o něco více obsahu než před chvilkou, ochutnávám první doušek. Nevýrazná chuť nálevu ničím nepřekvapí ani neurazí. Po dopití druhé misky, uprostřed příjemné konverzace ve které se dozvídám základní informace o rodině, životě v buši, zítřejším trhu v Turmi a o studiu dcery v Adis Ababe se musím rozloučit. Je třeba najít nějaké ubytování, něco pojíst a připravit se na zítřejší den.

Po chvilce hledání se zastavujeme uprostřed Turmi u malé modré budovy s nápisem Hotel. Ubytování je to opravdu prosté a první pohled do pokoje budí spíše dojem chlíva. Na druhou stranu je to už třetí místní ubytovací zařízení a všechny vypadají podobně, takže souhlasím s nabízenou cenou a stěhuji si bágl z auta. To, že mi mé ubytování po třetí noci přišlo jako docela fajn, je jen důkazem toho, že si člověk zvykne úplně na všechno.

Pondělní trh v Turmi je směsicí barev, vůní a přehlídky okolních kmenů. V každé větší vesnici v okolí se trh koná jednou týdně, vždy v pevně určený den a je cílem mnoha místních obyvatel ze širokého okolí. Překvapivě zde nenajdete turistické cetky, ale věci denní potřeby, které jsou schopni místní lidé vyprodukovat, vyrobit nebo posbírat. Naleznete zde vše od zemědělských zvířat a plodin, přes dřevo na otop, směsí koření, dýňových nádob, až po drobné šperky a sandály vyrobené ze starých pneumatik. Každý takový trh je skvělou příležitostí udělat si představu o všech etnikách v regionu a prohlédnout si specifické styly zdobení každého kmene.

Právě zde mne poprvé upoutali příslušníci kmene Karo. Jde o malý kmen čítající 1000-3000 jedinců, žijící na východním břehu řeky Omo. Jejich vesnice se nachází na ostrohu nad řekou a je to místo, na které dorazí snad všichni, kteří chtějí tento kmen navštívit. Stejně jako mnoho dalších kmenů si také Karové zdobí své tělo a obličej při slavnostních příležitostech bílou křídovou barvou. Jiných odstínů dosahují přidáním přírodních barviv, jako např. červeného jílu. Oblíbeným prvkem v jejich výzdobě, zvláště u žen, je jakýsi piercing ve tvaru hřebíku v oblasti mezi spodním rtem a bradou. Při mé návštěvě jejich vesnice ji nacházím téměř vylidněnou, ale jak se po chvilce ukáže, většina obyvatel se nachází v nedalekém lesíku, kde probíhá školení dvěma vládními úředníky o tom, jak se chránit před malárií používáním moskytiér a léků. Všichni zaujatě poslouchají a pro mě to je vítaná příležitost k fotografování. Nechci budit příliš velký rozruch, a tak chvilku také poslouchám, aby se situace rozvířená mým příchodem trochu uklidnila. Mezi tím ke mě doputovaly dýňové nádoby s jídlem a čajem, které kolovaly mezi domorodci. Pobízen mnohočetnými pohledy a průvodcem ochutnávám z misky drcenou vařenou kukuřici bez chuti a nevýrazný čaj, což vyloudí na tvářích mnohých žen úsměvy a mužům se derou na rty vtipné komentáře, kterým ale nerozumím. Lze však vycítit jejich pozitivní ladění. Situace, ve které jsem členy vesnice našel, je výborná. Všichni spořádaně sedí na místě ve stínu malého remízku nedaleko řeky a mně to dává jedinečnou možnost vybrat si ten správný objekt. Lehkým gestem žádám o souhlas s fotografováním a ve většině případů dostanu pozitivní odpověď. Výhoda tohoto okamžiku spočívá v tom, že nikdo zmateně nepobíhá, nepředvádí žádné nacvičené pózy a do záběru se netlačí houfy dětí. Všichni se zdají být naprosto přirození. Obecně se lidé v Omo Valley nechávají fotografovat velice rádi. Někdy až příliš. Je zde totiž zvykem za snímek dotyčnému zaplatit, a tak fotograf spíše neustále řeší problém, jak se vyhnout záběrům strnulých skupinek, jež se samovolně natlačí před objektiv. Nemilým efektem tohoto fotobyznysu je to, že se domorodci snaží upoutat pozornost turistů jakýmkoliv způsobem. Do cesty vozům s turisty vybíhají bizardně pomalované děti, na hlavách dospělých i dětí lze nalézt roztodivné kreace typu paruky ze zátek od lahví, svazky nejrůznějších sušených plodin, až po opravdu precizní teatrální masky doplněné dokonalým “divošským líčením”.

Experti v tomto konání jsou Mursiové, jeden z nevýraznějších kmenů v této oblasti. Dle slov mého průvodce, budují v NP Mago, jejich tradičním území, sezónní vesnice ihned za hranicemi parku blízko cesty, do nichž se přesouvají v turistické sezóně. Tak k nim nemají turisté daleko a v podstatě žádný z nich jim neunikne. Za Mursii vyrážíme z městečka Jinka časně ráno. Při vjezdu do parku platíme vstupné a o pár kilimetrů dál nás zastavuje provaz natažený přes cestu. Je potřeba zaplatit další poplatek, tedy spíše výpalné. Kolem auta se seskupí několik Mursiů a bez zaplacení dalšího poplatku místní komunitě se prostě dál nedostaneme. Různé nesmyslné poplatky za něco a někomu jsou v Africe oblíbeným sportem. Ve valné většině se vztahují jen na auta s turisty a stanoviště pro jejich vybírání vznikají zcela nekontrolovaně. Ještě před rokem se zde podle průvodce i řidiče nic takového neplatilo. Místní jsou však neoblomní a i přes velké úsilí mého průvodce nezbývá nic jiného než zaplatit. Pár metrů za tímto “cachepointem”leží vesnice, o které mi Gelti vyprávěl. Projížíme kolem a hluk našeho vozu vyvolává mezi proutěnými chýšemi zvýšenou aktivitu. Do té doby líně se povalující Mursiové čile vyskakují, přebíhají k cestě a v běhu na sebe navlékají nejrůznější masky. Ženy nalíčené bílou barvou vybalují tradiční kruhové hliněné destičky a vsazují si je do prořízlého spodního rtu a ušních lalůčků. Jeden z typických znaků pro Mursie a Surmi. Průměr některých kusů hliněných talířků přesahuje 15 cm a jejich majitelky vypadají svým způsobem opravdu krásně, a když ne krásně, tak alespoň zajímavě. O to je však pohled děsivější, když si talířky vyndají. V běžném životě tak tráví většinu času a zdobí se jimi pouze při slavnostnějších příležitostech. Bez vsazených destiček se jejich léty natahovaný spodní ret bezvládně pohupuje při každém pohybu hlavy a odhaluje chybějící přední zuby ve spodní řadě, které padly za oběť zkrášlování. Pro mě osobně je to ještě zvláštnější pohled. I přes lákání Mursiů pouze projíždíme kolem a nezastavujeme. Máme namířeno hlouběji do parku, do vesnice, která leží na náhorní plošině v nitru národního parku Mago, na pomezí území kmene Mursi a Bodi.

Po několika hodinách jízdy offroadovou cestou vystupujeme řádně naklepaní nedaleko vesnice Mursiů. Všude vládne klid a překvapivě se k nám nevrhá žádný dav. Ujímá se nás starší muž, jež se dobře zná s mým průvodcem. Procházíme poměrně rozsáhlou vesnicí, tvořenou mnoha proutěnými chýšemi kruhového půdorysu a sem tam se objeví nějaká žena s tradičním talířkem ve rtu. Překvapivě se některé mladší dívky ani fotografovat nechtějí a dokonce se stydí. Oproti předchozím dnům, kdy se mi v Turmi vrhaly do cesty doslova davy domorodců, aby získaly nějaké drobné za foto, je to docela rozdíl. Hliněné talířky určené k prodeji, jež se najednou objevují v rukou jedné z žen jasně naznačují, že turisté se zde čas od času také objeví, ale evidentně ne v takovém množství jako ve vesnicích hned za hranicemi parku. Chvilku smlouváme o ceně talířků a pár si jich kupuji jako suvenýr. Ze zvědavosti se ptám dívky, zda by mi neprodala talířek, který má v ústech. Dlouze přemýšlí, ale pak i přes poměrně vysokou sumu odmítá. Zřejmě k němu má osobní vztah. Nabízené množství peněz ji ale nenechává klidnou a nabízí mi za ně spoustu jiných talířků. Trvám však na svém, a tak s úsměvem na tváři něco zabrblá a sbalí si své zboží. Vše se odehrává v příjemném a usměvavém duchu. Teprve když se blížíme ke skupince mužů vášnivě debatujících ve stínu rozlehlé akácie nedaleko vesnice, si uvědomuji, že ve vesnici byly jen samé ženy. Zřejmě jsme přišli nevhod a chladné pohledy mnohých mužů jako by naznačovaly, že nejsme příliš vítáni. Situaci ještě umocňuje velké množství zbraní v dohledu, se kterými si někteří muži nervózně pohrávají, naprosto ignorují jakákoliv pravidla bezpečného zacházení se zbraní. “Asi nejsou nabité”, uklidňuji se, ale přesto uprostřed fotografování poočku kontroluji situaci a snažím se pokud možno vyhýbat pohledům do hlavně samopalů a jiných starožitných modelů, jež majitelé drží za hlaveň a mají je ležérně přehozené přes rameno. Při té koncentraci zbraní se však palnému úhlu nedá vždy vyhnout. Jeden z mužů vášnivě diskutuje s mým průvodcem. Žádá nás, zda by se s námi nemohl svézt zpět do Jinky. I když to jako žádost nevypadalo, souhlasím a vydáváme se zpět k autu, kde pochopím, jak jsem se v otázce zbraní mýlil. Na příkrý pokyn řidiče a po krátké štěkavé diskuzi mursijský bojovník před vstupem do auta neochotně vytáhne náboj z komory a sejme zásobník ze svého samopalu. V hlavě se mi honí otázka, kolik z nich se ročně postřelí. Cesta zpět ubíhá klidně, až na otravné mouchy tse-tse, jež jsou jedním z důvodů, proč Mursijové preferují raději vzdálenější, výše položenou část parku Mago, kde jich je méně.

Mursijové byli poslední zastávkou v Omo Valley a je čas pomýšlet na návrat. V duchu vím, že to nebyla má poslední návštěva této oblasti. Bezpochyby jednoho z nejúžasnějších a nejpestřejších míst na světě. Jedno z kouzel Omo Valley spočívá také v tom, že zde stále ještě není dostatečná infrastruktura pro masovou turistiku. Chybí ubytovací kapacity, a když už nějakou tu postel na přespání najdete, je téměř jisté, že nebudete spát sami. Přítomnost různých breberek ráno potvrdí zarudlé štípance. Pokrytí mobilním signálem je sporadické a vede sem jen špatná prašná silnice, pro moderní autobusy ne příliš vhodná. Tak tomu bylo ještě v roce 2008. O dva roky později se situace již znatelně pohnula kupředu a ze stavebních aktivit se dala jasně vycítit snaha vlády o maximální zpřístupnění tohoto regionu masové turistice. Pokrytí signálem je znatelně lepší, síť je stabilní a hovory nepadají. Mobilní telefony se stávají běžnou a nepostradatelnou součástí života v buši. Cestu z Addis Ababy do Konsa, vstupní bráně do Omo Valley, tvoří již z větší části pěkná asfaltka a čínské firmy kmitají na dalších rozpracovaných úsecích. Nelze zde přehlédnout projekty luxusních lodžií v různých fázích výstavby. Podle jedněch názorů je turistika jednou z cest k záchraně původních kultur, ale dle druhé skupiny jde jen o začátek konce. Osobně nesdílím ani jeden tento vyhraněný názor a myslim si, že pravda je někde uprostřed. Na jednu stranu nemůže nikdo žádat obyvatele těchto oblastí, aby ustrnuli ve vývoji a žili bez pokroku, odříznutí od civilizace a moderních výdobytků. Na stranu druhou lehce získané peníze, jež sem přivážejí turisté, bezpochyby deformují zdejší dlouholetý tradiční způsob života a pohled na okolní svět. Hranice, kdy se tradiční život, kultura a prostá přirozenost původních kmenů zvrtne jen v placené divadlo pro turisty, je velice tenká a najít vhodný kompromis nebude určitě snadné, pokud vůbec možné.